Do mála her se rád vracím tolik, jako do Dishonored. Tahle hra mě vždy uchvátí a i při psaní této recenze cítím v prstech svrbění opět nasadit masku zdrátované lebky a vyzbrojen Outsiderovo znamením a skládacím mečem se jít opět prohnat ulicemi Dunwallu.

Dishonored je tzv. “Immersive Sim”, což je žánr akčních RPG, který by se dal jednoduše shrnout stylem “dělej si co chceš”. Otevřenost Dishonored nabízí několik možných způsobů splnění každé mise – a to nejen způsobů jak se vůbec dostat k cíli (Zda projdete oknem, proplížíte se kanalizací, nebo ladně skočíte dovnitř skrz střechu) ale také jakým stylem svůj cíl zneškodníte. Máte na výběr zabití, zbavení se jich nenásilným způsobem, či v některých případech naprosto unikátní způsoby eliminace, které závisejí na vašich předchozích rozhodnutích a vztazích s určitými postavami.

Za sebe mohu naprosto vypíchnout úroveň s plesem Lady Boyle. Naprosto úžasná mise s infiltrací na bál jak vystřižený z Eyes Wide Shut plný maskované smetánky, intrik a všudypřítomného nebezpečí.

Temný svět morem ovládaného Dunwallu, o jehož osudu rozhodujete i vy skrz unikátní karmický systém závisející na tom jestli zabíjíte hodně (High Chaos) nebo málo (Low Chaos) je navíc dokonale podkreslen skvělým, vodovkovým artstylem, díky kterému mě do hry tahá i každé další shlédnutí seriálu Arcane.

K dispozici máte jako Corvo Attano nejen několik zbraní na blízko i na dálku, od meče přes pistoli, kuši, až třeba k mé oblíbené žiletkové mině, ale také několik nadpřirozených schopností, které vám poskytuje znamení Outsidera na hřbetu vaší levé ruky.

Dishonored je zkrátka srdcovka každého, kdo ji kdy okusil a je velká škoda, že nám studio Arkane další díl již nenadělí. Budu do té doby dychtivě očekávat jeho duchovního nástupce a doufat, že snad Corvo či Emily vstanou z mrtvých někdy v budoucnosti pro třetí díl.