Assassin’s Creed byla svého časem mou nejoblíbenější sérií a i na vydání AC:Syndicate sem se tak neskutečně těšil. K mému zklamání díl při vydání doprovázela podobná smršť bugů a glitchů jako jeho předchůdce a tak i když jsem se ke hře ve finále dostal až nějakou dobu po vydání, nebyla moje cesta srz viktoriánský Londýn tou nejhladší.

Musím přiznat, ke hře jsem se musel dost nutit a přemáhat, a v jeden moment jsem ji dokonce vzdal, s tím že široké ulice Londýna, Grand Theft Horse segmenty a Grapling Hook na Skryté Čepeli nakonec nebudou můj šálek čaje.

Stalo se ale, že jsem tou dobou narazil na video, které Syndicate opěvovalo a mělo za cíl k sobě nalákat hráče, aby mu dali druhou šanci. A stalo se tak i u mě. A během druhé šance jsem s hrou vydržel až do konce.

Netajím se tím, že Unity je můj nejoblíbenější díl v sérii a “poslední dobré Assassin’s Creed” a tak Syndicate působí spíše jako taková labutí píseň. I tak je ale škoda, že Syndicate vpodstatě signalizovalo konec Assassínů tak jak je známe a hra se nedočkala stejné podpory po vydání, jako Unity. Troufám si říct, že troška toho polazení určitých částí by z toho udělala ještě o něco lepší zážitek.

Na hru je třeba si trochu zvyknout. Je drzá a zkouší něco novějšího. Poprvé tu máme pokus o dva protagonisty, kdy každý má svůj unikátní přístup k řešení problémů. Zatímco Jacob vše řeší pěstmi a tvrdou silou, spolu se svým nově stvořeným gangem za zády, Evie řeší věci spíše potichu, klasickou Assassínskou cestou, neviděná, neslyšená.

Celkově se mi dualita obou postav líbila a jsem vlastně celkem rád, že se k ní snaží vracet v nejnovějším přírůstku – Shadows. I tak však rozdílnost působí nedopečeně a spíše jako nápad jak na poslední chvíli hru trošku ozvláštnit. S příběhem to taky šlo od desíti k pěti a tak je v Syndicateu spíše do počtu a působí jako jistá forma Marvel Movie, kdy jen počítáte kolik cameí slavných osobností se jim povede do Londýna nacpat.

Celkově je to škoda, protože jinak je atmosféra hry dost zajímavá a i mise typu “Osvoboďte dětské pracovníky z fabriky” dodávala hře dobovou unikátnost. Nakonec jsem si i na ten grapling hook zvykl a přistihl jsem se, že mi potom při vracení se ke starším titulům dost chyběl.

Absolutním highlightem hry pro mě byla časová anomálie v podobě okupovaného londýna. Celý ten level s tím je absolutní kino a mrzí mě že nemáme dodnes pořádnou AC hru z doby ať už první nebo druhé světové války.

Celkově si myslím že Syndicate měl být spíše menším titulem typu Freedom Cry, Liberation nebo z novějších Mirage, aby zvládl své nápady pořádně prokreslit a možná i delší čas na příběh, protože ač je záporák dosti zajímavý, ve finále je absolutně nevyužitý a je to škoda.

AC:Syndicate tak odchází bohužel se třemi hvězdičkami, a to hlavně za to že mě bavil Londýn v době industriální revoluce a Evie s Jacobem jako protagonisti.