Moje zkušenost s Unity je jako jízda na horské dráze, kdy sjem se na vydání hrozně těšil, pak mě odradil stav, pak mě začala hra zase zajímat a když se tedy kamarád ochotně nabídl, že mi přenechá svou kopii za neuvěřitelně neodolatelnou cenovku “Zdarma”, vrhnul jsem se do revolucionářské paříže jako čerstvý kadet Bratstrva do hromádky slámy.

Tahle hra není 10/10 dokonalost a pokud to od ní čekáte, asi to tu ani nenajdete. To “asi” je tu ale značně důležité. Povedlo se mi hru odehrát asi v době jejího primeu co se týče toho jak opatchovaná byla a to rozhodně umocnilo můj zážitek. Arna jsem si okamžiě zamiloval jako protagonistu, Elise jako sidekicka taky, jejich romance a vše působí skvěle, paříž je nádherná, parkour je to nejlepší co v sérii kdy bylo a příběh? Oh můj bože ten příběh. Dodnes miluju a pokaždé když začne Arno svojí řeč “I thought that meant we are free to do as we would” stoupne si mi husina i na místech o kterých jsem nevěděl že je mám.

Jsem rád že jsem si Unity mohl zahrát a že i přes občasné bugy, zaseklá NPCs, nebo neohrabaný combat systém mě hra natolik bavila. Slyšel jsem že vyšly zase nějaké patche které hru zase o něco víc rozbily, což mě opravdu zamrzelo, protože bych se strašně rád vrátil do Francie za “Pochcánkem” a ještě jednou si dal jeho přerod v mistra Assassina.

A proč jsem zmínil že tu “asi” nenajdete 10/10 a že to je důležitý? Protože jestli vás Arno, dodnes nádherná a živá Paříž, a otevřenější přístup k hlavním zabitím, po vzoru Dishonored , uchvátí tolik jako mě, tak drobné škytnutí frameů nebo nepřirozeně odskočené NPC budou jen drobné vady na kráse, jinak podle mě nejlepšího dílu série Assassin’s Creed.