Na to abych vysvětlil jak moc miluju NieR Automata nemám ani dost znaků, ani dostatek pozornosti od kohokoliv kdo to čte.

Tuhle hru a zážitek z ní nejlíp shrnulo kdysi jedno video, které řeklo “Tohle je hra kde hrajete za badass, samuraiskou androidí dominu v goth lolita šatech, která rube tuny robotů kolem sebe a až to budete hrát, budete se nesnášet za to, že jste to nehráli dřív.”

Miluju hry které trochu dekonstruují své žánry a NieR to zvládá u několika z nich. Jen v první misi si užijete SHMUP akci jak z vrchního tak bočního pohledu, hack n slash TPS rubačku, hack n slashku z vrchního pohledu, bullet hell a mech control hru typu Armored Core a vůbec vám jediný přechod mezi žánry nebude připadat kostrbatý.

“Země je v obležení cizích forem života, zachraňte ji.” Téma vyždímané do zblbnutí, a i samotný NieR vlastně v tomhle neni zase tolik originální, jak by se na první pohled mohlo zdát (Navíc s tím, že sám Yoko Taro, režisér NieRu řekl, že jde vpodstatě o re-telling Neon Genesis Evangelion), ale jde o to, jak to NieR podává. Celá estetika, rozvržení sil, vojenská tajemství, existencialismus, filosofie, psychologie. NieR je komplexní příběh postavený na emocích, záměrně zatajených pravdách, šíleně návykové akci a hudbě. Bez Keichi Okabeho by NieR nebyl co je, a u tohohle projektu nejen platí “Jéééé, k mýmu hudebnímu albu je i hra” ale taky to, že hudba je 50% zážitku. Ať už je potřeba vytvořit klidnou ambienci opuštěného města, či potopeného distriktu, nebo naopak nakopnout k akci na zemi i ve vzduchu, dělá to Okabe naprosto skvěle. A to co dělá kombinace jeho a Yoko Tara naprosto nejlíp je absolutně vydolovat z každého momentu nával emocí.

U téhle hry jsem zažil čelist spadlou až v klíně, snahu číst titulky přes potoky slz a díky Endingu E i neuvěřitelně hluboký zážitek, který se navždy zapsal do mé paměti jako něco, co už znovu nezažiju.

Závidím každému, kdo tuhle hru může hrát poprvé a hrozně rád si užiju první průchod každého jednoho člověka. Jak říkám s oblibou, NieR Automata je moje náboženství a já ho rád budu šířit dál.

Na téhle hře nejde vypíchnout jedna skvělá věc. Jsou to postavy a jejich voice actoři, je to úžasný combat systém od Platinum Games, je to decberoucí hudba s vokály ve smyšleném jazyce reflektujícím vývoj lidské řeči za několik tisíc let, jsou to emoce, a je to příběh.

NieR Automata je a asi navždy bude mou nejoblíbenější hrou všech dob a už se nemohu dočkat dalšího playthrough. Tahle hra mě naučila “Nesuď dokud to nezkusíš” a navždy si to budu pamatovat. A tak jedné co mě vlastně mrzí je to, že jsem ji nehrál dřív a že jsem se kdy opovážil proti ní říct křivého slova, protože od doby co jsem ji dohrál, už nemůžu než doporučit každému, kdo se rád nechá unést příběhem skrz rozbouřené peřeje radosti, smutku, zoufalství a vzteku, aby si nakonec mohl říct “No to byla jízda, já chci znovu…” A upřímně doufám, že po několika drobných pošťouchnutích ze strany Square Enix a Yoko Tara samotného se letos snad opravdu dočkáme ohlášení dalšího projektu z universa NieRu.